Tábor Albatros

Jupí, je svátek!

Svátek mají dneska všechny děti, takže přejeme všem našim táborovým dětem, aby si ten den pěkně užily! Naučný seriál o Austrálii trochu přerušíme a povíme si, jak se mají vaši australští vrstevníci. Napsala nám o tom máma Emmy, novinářka Karolína.

Jak se žije v Austrálii… dětem

Když byli vaši rodiče malí, představovali si, že všechny děti v Austrálii mají jako domácího mazlíčka ochočeného klokana, se kterým od rána do večera pobíhají po národním parku, školu mají tak daleko, že do ní nechodí a vzdělávají se maximálně přes rádio. Za všeobecně rozšířené představy, že Austrálie je pro děti ráj, mohl populární seriál Skippy, který v osmdesátých letech ovládal československé televizní obrazovky. Jenže, bylo tomu tak doopravdy?

Tak tohle je Skippy - zeptejte se rodičů, jestli si na něj pamatují!

Zeptali jsme se proto někoho, kdo sám měl možnost prožít dětství ve „šťastném zemi“, jak Australané sami označují svoji domovinu. Markéta je dnes sama maminkou a na dobu, kterou strávila v Austrálii, vzpomíná velice ráda, i když se občas neubrání nostalgickému tónu. „Do Austrálie jsme s rodiči přijeli, když mi bylo sedm let. Jako emigranti jsme to určitě neměli jednoduché, ale já to tehdy tak nevnímala. Začala jsem chodit do školy, učit se anglicky a brzy jsem si našla kamarády. Cítila jsem se mezi nimi moc dobře.“ Právě přístup učitelů a přátelské chování spolužáků ji pomohlo se rychle adaptovat. A zvykla si na jiný způsob výuky. „Ve většině předmětů jsme dostávali známky na základě samostatných projektů. Nešlo tedy jen o tupé biflování, měli jsme možnost se sami projevit a věnovat se tomu, co nás zajímá. Vím, že dnes je tento trend patrný i na českých školách, ale tehdy to pro mě bylo úplně něco jiné.“ Naučit se myslet, spolupracovat s ostatními a získat i praktické zkušenosti. Učit se například hudební výchovu bez toho, abyste si vyzkoušeli hrát na nejrůznější nástroje, bylo nemyslitelné.

V Austrálii existuje několik typů škol: soukromé, státní a církevní. Markéta navštěvovala církevní školu a stejně jako všichni ostatní studenti, musela nosit uniformu: „To víte, že nás to trochu štvalo, že vypadáme všichni stejně. Tak jsme zlobili. Třeba holky měly nosit k sukním podkolenky a největší frajeřina byla si je srolovat těsně nad kotníky. Kluci si zase naopak vytahovali ponožky co nejvýš,“ směje se Markéta.

Některé školní uniformy jsou doplněné o apartní a účelné klobouky...

... někde i uniforma nabízí několik možností...

... a tady máme i ty podkolenky, na které Markéta vzpomíná!

Do školy chodila ráda. Se svými spolužáky a s jejich rodiči se ostatně vídala i ve volném čase. „Škola často pořádala různé akce a oslavy. Když třeba byla potřeba vybrat peníze na nové pomůcky, tak maminky napekly dorty a cukroví a my jsme ho pak prodávali a vydělávali. Stejně tak jsme se scházeli, když bylo nutné posekat trávu, natřít lavičky… Rodiče byli mnohem víc zapojeni do dění kolem školy, ale nikomu to nevadilo.“

Tady se do prodeje zapojili i dospělí.

A tohle jsou hodně velké dobrůtky!

Na prodej dohlíží i maminka a kdo chce, může si k sušenkám dát i citronádu.

Naštěstí v životě dětí je i čas pro jiné věci – nejen pro školu. Čím se dětí v Austrálii baví, jak vyplňují svůj volný čas? „Asi to bude podobné jako v jiných částech světa – kdo rád kreslí, může kreslit, kdo rád sportuje, má příležitost. Je pravda, že tomu hodně nahrává podnebí, v Austrálii se spíš naučíte surfovat a potápět než lyžovat,“ podotýká Markéta, která je od dětství vášnivá hráčka tenisu. Dodává, že v době jejího dětství byly sportovní aktivity mezi dětmi nejoblíbenější. „Nejhorší pro mě bylo, když jsem měla zatržený trénink…“

Surfování se zdá jako úplně snadný sport!

Ale asi to tak úplně lehké není :-(

Ale zábavné určitě!

Zato hrát tenis docela určitě dřina je!

Zvlášť když chce člověk vyhrávat a vyhrávat....

... a jednou vyhrát třeba i velký turnaj!

Jako všude na světě, tak i australské děti milují zvířata. „Sice neznám nikoho, kdo by doma choval klokana, ale jinak většina mých spolužáku měla nějakého mazlíčka. Mám dojem, že vedly želvy a králíci, ale měla jsem i kamarády, kteří chovali hady.“ Markéta uznává, že Australané se snaží vést své děti k respektování přírody a životního prostředí vůbec. A není to jen o třídění odpadů a sledování dokumentárních filmů. „Se školou jsme jezdili na pobyty do buše nebo na ostrovy. Strážci parku nás učili, jak se máme chovat v divočině, s ochránci přírody jsme pozorovali zvířata a s biology prováděli výzkumy. Naučili jsme se Austrálii plně respektovat a zajímat se o ni.“

A co dalšího se Markétě vybaví, když se řekne „dětství v Austrálii“? „Spousta věcí. Setkání s přáteli na barbecue v parku. Máma, která peče vánoční cukroví ve čtyřicetistupňovém vedru. Štědrý den na pláži. Mrazák věčně plný zmrzliny. Je to opravdu šťastná země.“