Před svítáním
Ležení poutníků pomalu utichalo, ohně dohasínaly, všichni usnuli. Jen muž, který je vedl až z dalekých krajů, usnout nemohl...
Zlostně se převaloval a v hlavě si přemílal, co na něj kdo z davu křikl a kdo se na něj nepěkně podíval. Snažil se sice usnout, vždyť ráno by měli jít dál... ale kam dál? Podaří se mu je ráno vůbec zvednout?
Přešla půlnoc, měsíc se kutálel po obloze a zvolna se chystal uvolnit místo svítání, a tenhle muž pořád ještě nespal.
Střídavě ho rozechvívaly obavy, co dál, střídavě se třásl zlostí nad nevděkem ostatních. Konečně se vyhrabal zpod pláště a vstal, že tu zlost a starosti rozchodí
Jak se ve tmě štrachal z tábora, probudil i svou nejbližší družinu. "U Morany černý," huhlali si muži, když si protírali oči a dívali se za mizící postavou, "kam zas ten mamlas jde! Aby tak někam spadnul, nebo ho nedejbože sežral vlk nebo medvěd! Kristapána, tady se člověk fakt ani nevyspí."
S povzdechy, mručením a nadávkami se hrabali zpod svých plášťů. Doběhli ho, právě když se hnal nahoru do kopce. Zlost ho poháněla, a tak byl na vrcholu ještě před svítáním. Přece jenom už ale tak tak lapal po dechu, a tak se nahoře posadil, aby se tochu vydýchal. Jeho družina si posedala vedle něj. Muž seděl na kameni, chvíli hleděl do kraje a najednou si říká: No páni.... vždyť jsme teď šli už pěkně dlouho a nepotkali ani živáčka... lesy byly neprokácené, nikde ani památka po obdělaném poli... a jak tak koukám, široko daleko nevidím, že by se zvedal kouř z nějakého ohně... tyjo, to je snad vážně neobydlený kraj! Tak že bysme zůstali tady? Jo, to bude ono. Tak teď zas seběhneme dolů, probudím ty lemry líný a pěkně od plic jim povím, co si o nich myslím, a když teda už nechtěj jít dál, tak ať si tady zůstanou, ale aby sebou koukali hodit... Zvedl se a obrátil se k ostatním: "Tak víte co, zůstanem tady, ať je od těch remcalů pokoj, ale pak ať si nestěžujou..."
Za jeho zády se jeden z vypravěčů, který se s nimi také vydal na horu, chytal za hlavu. No to bude teda motivace, myslel si, to budou všichni nadšeně okopávat ten úhor tady... Otočil se a už pelášil z kopce.
A tak když jejich vůdce sešel z hory, byli už všichni vzhůru, na nohou, ohně zapálené, ženy učesané, a vyčkávavě na něj hleděli. Muž otevřel ústa, aby jim oznámil, že když teda tolik frflali... ale to už se vedle něj rychle postavil vypravěč a zvolal: "Vojvoda je udýchaný, a tak vám povím, co chce říci: Již si nebudeme stýskati, neboť jsme našli kraj, kde zůstaneme a sídla zarazíme. Vizte, to je ta země, kterou jste hledali. Často jsem vám o ní mluvil a sliboval, že vás do ní uvedu. To je ta země zaslíbená, zvěře a ptáků plná, medem oplývající. Na všem budeme míti hojnost, a bude nám dobrou obranou proti nepřátelům. Hle, země po vaší vůli!"
"Hurá! Jupí!" volali ostatní. Opravdu byli rádi, že už se nemusí nikam trmáct, a když vojvoda navíc říká, že o téhle zemi celou tu dobu věděl, a že je vážně bohatá a úrodná... no tak jo, tak se tu usadí a bude klid. Šli si posbírat věci. Vojvoda zklamaně stál a rozhlížel se po nich. "Ehm, hm, hm..." pokašlával vypravěč. "Ehmmmm... ale... Ale jména ta země nemá; rozvažte, jakým jménem by měla býti jmenována!" Významně se zahleděl na nejstaršího ze starostů, a ten zaplaťpámbu pochopil. Pokročil k vojvodovi a padl před ním na kolena. "TVÝM! TVÝM jménem nechť se ta země jmenuje!"
A to už to došlo i ostatním, obraceli se k vojvodovi a přidávali se:
„Tvým! Tvým jménem!“
„Po tobě ať se jmenuje!“
Vojvoda Čech, potěšen vůlí všeho lidu, poklekl na kolena a líbal zemi, novou vlast svého rodu.
A my si můžeme říct: Sláva, máme Slovany, kde jsme je chtěli mít, v české kotlině, a jak to teď s nimi bude dál?
Žádné komentáře:
Okomentovat