Tábor Albatros

Velké putování

A tak přišla neděle. Poselstvo pana Lva už bylo jen kousek od konce světa. To je ale nebezpečné místo, a kdo ví, co je za ním? Bylo proto lepší se rozdělit a poslední část cesty urazit po menších skupinkách - co kdyby jedna přepadla přes okraj?

Na nebezpečnou cestu je třeba se pečlivě připravit, důkladně si rozmyslet, co vzít a co oželet.

Musí se také namasírovat svaly, případně ošetřit drobné rány.

A pořádně se najíst, co kdyby to bylo naposled!

Zatímco se ale malí a střední ještě balili a posilňovali, první čačtí junáci už vyráželi!

Nejmenší účastníci cesty na konec světa měli malé privilegium - občas se trochu popovezli. Takže ti už čekali na předsunutém stanovišti na koupališti.

Střední skupinka nenechávala nic náhodě, setrvávala zahalená v pláštěnkách i v suchu jídelny...

... a sázka na jistotu se vyplatila, byli připraveni na přeháňku, která se spustila, právě když vyráželi!

Věkový průměr "středních" výrazně snižovala Cilka, která statečně vyrazila na svůj první puťák a stejně statečně ho také celý absolvovala!

Na puťák ji doprovodil medvídek, který ale pláštěnku neodložil po celé dva dny. Jistota je jistota.

Nejmladší účastnice tábora, A + A, účast na puťáku svorně promyslely a pak se rozhodly pro pohodlnější verzi.

Co myslíš, Anežko?

Anežka evidentně není blázen, aby se někam v tomhle počasí štrachala - a krom toho by taky chtěla prouhaté triko, jako má Andulka!

Všechny skupiny mířily na Rábí.

Puťák je od slova putovat, takže se hlavně jde...

... a často se i dojde...

... až na to Rábí!

Ale cestou vidíme i spoustu jiných pěkných věcí...

... a někdy i odpočíváme.

O tom, jak se spí pod hradem Rábí, nám napsala Anežka (velká Anežka, jak víme, malá zůstala v táboře):

Naše plány se nezdařily

Táborový puták byl naplánován tak, že se mělo přespávat pod hradem Rábí, kam jsme po namáhavém dni plném úsilí úspěšně dorazili.. 

Naše plány se však nezdařily. Když se všichni začali pomalu uchylovat ke spánku,  najednou se z dálky ozvalo zahřmění...poté blesk, a zase hřmění.. mohlo to znamenat jenom jedno: přichází bouřka... a ano, bouřka přišla. Najednou začalo poprchávat a z malých kapek se pomalu stávaly větší a větší. Všichni si ve spěchu začali balit své věci, uklízet si spacáky a karimatky, a pomalu jsme odcházeli ze stanoviště, kde jsme měli podle plánu přespat. Pro tento případ naštěstí Petr s Robinem našli místo, které by se dalo na přespání v případě deště využít... první místo byla stodola. Problém byl, že jsme neměli od nikoho povolené tuto stodolu na noc obydlet, ale neměli jsme na výběr, a tak se tam děti nasoukaly. Pro nás velké tam však místo nezůstalo. A tak jsme zkusili využít druhou  variantu, což byla pergola u zmrzlinového stánku na náměstí, kousek pod hradem. Jenže na náměstí jsme bohužel zjistili, že pod pergolou se spát nedá... asi si Robin s Petrem neuvědomili, že na stolech se spát nedá! Zkusili jsme ještě zaklepat na hospodu, kde se naštěstí ještě svítilo, jenže chlápek, co vykoukl z okna, nebudil moc důvěru, a i když nám nabízel, že tam přespat můžeme, odmítli jsme. Zklamaně jsme se vydali zpátky k hradu, že budeme spát tam. Avšak najednou jsme uslyšeli nějaký šramot... tak jsme se šli podívat a uviděli jsme toho chlápka z hospody. Začali jsme mít trochu strach... ale vedoucí to s ním šli vyřídit.. ten chlap nabízel, že nás všechny ubytuje a nechtěl se nechat odmítnout.... Šimon mu nakonec řekl, že už jsou všechny děti v táboře a ten chlap to vzdal a odešel. Pak nakonec vyčerpáni a zklamáni z toho, že jsme nenašli nic, kde by na nás nepršelo, jsme se rozhodli, že přespíme pod hradem, akorát z druhé strany, než jsme měli původně v plánu. Ráno jsme se probudili, a šli jsme zpět na náměstí, kde jsme se stavili v sámošce a dali si pořádnou snídani. Nakonec jsme všichni byli rádi, že to tak dopadlo... a i přes tu únavu to bylo velké dobrodružství!

Na puťáku člověk zažije spoustu dobrodružství... a taky třeba vidí duhu...

... duhu v mracích...

... někoho dostihne práce, i když se - jako Robin - maskuje za pastevce...

... a užili jsme si i spoustu legrace! třeba když jsme objevili tyhle žoky.

A pak jsme konečně slavně dorazili na konec světa, kde jsme na ostrůvku zanechali zprávu pro příští generace - a otočili jsme se a vyrazili zase zpátky.

Nakrátko nás opustila Marcela s Terezou, ale Pavel povolal rodinné zálohy a připravil nám svůj vynikající wurstgoulasch.

Fífa ještě chystá zeleninu do polévky, ale Pavel už se rozjíždí v buřtech!

Bohužel nejen nakrátko nás opustila taky Kačka - v práci už to bez ní nemohli vydržet, všechno prý tam stagnovalo...

... ale zase nám přijela Kristýna! Plačící Kolowrati si otřeli slzy a vrhli se do dalších soutěží se znovunalezeným nadšením.

Kristýna se bohužel zřejmě usilovně vyhýbala objektivům, takže moc jejích fotek nemáme- ale  tady hrdě třímá standartu Kolowratů.

Po puťáku jsme chvíli odpočívali, ale jak jsme si vedi v dalších dnech, vám napíšeme co nevidět!