Tábor Albatros

DEN SEDMÝ - ŠPANĚLSKO

V době, kdy družina pana Lva dorazila do Španělska, byla to chudá země, zaostalá za zbytkem Evropy - alespoň na venkově, kudy čeští rytíři nejdříve putovali. Ve městě Burgos museli provozovat směnný obchod, aby nezašli hladem, také tu ale poprvé viděli býčí zápasy. Lev z Rožmitálu se také setkal s poustevníkem, který žil v jeskyni v horách, k níž se ovšem výprava musela dostat dříve, než je svatý muž zpozoruje - skryl by se totiž, aby nerušili jeho klid. V Olmedu pánové sledovali souboje mezi křesťany a Mouřeníny.

První hra dne byly býčí zápasy. V severním Španělsku totiž neprobíhají v koridě, býci se prostě vypustí do ulic, kde před nimi prchají místní mladíci. Ve hře musela družstva býky zahánět do ohrádek, ti před svými pronásledovali ovšem utíkali jen pokud byli alespoň tři a drželi se za ruce - jinak se býk otočil a pronásledoval naopak nás! Naštěstí většinou nás bylo dost, takže jsme býky pěkně prohnali.

Možná o to radostněji, že býci byli naši vedoucí a praktikanti: alespoň pro jednou museli dělat přesně to, co jsme chtěli my!

Rozhodně jsme je nešetřili a oni měli proti takové převaze dost co dělat.

Dost jsme se u toho zapotili, takže se všichni radostně zchladili při těžení bahna z tůňky a opravování hráze, kterou letos předchozí turnus vytvořil na potoce. Plynnou španělštinou práci velel Péťa, takže zážitek to byl opravdu autentický: středověká otročina.

Po obědě jsme se vydali do lesa za poustevníkem. Na čele jsme měli čísla a museli jsme přejít skoro celý les tak, aby naše číslo neviděl nikdo z cizího družstva. Pokud totiž někdo něčí číslo spatřil, zapamatoval si ho a nahlásil svému vedoucímu - pokud bylo správně, dostalo družstvo toho, kdo se dost neschoval, trestné body. Čísla si naši vedoucí rozdělili náhodně, aby je nikdo neuhádl, aniž by je viděl.

Poslední taktické pokyny od prakoše Ládi a cesta za poustevníkem může začít.

Zatímco jsme byli pryč, připravili vedoucí deset orientálních disciplín, ve kterých jsme se mezi sebou utkali, stejně jako Rožmitálova družina s Mohamedány. V první balanční zkoušce, nošení vody na hlavě, se přirozeně osvědčily hlavně táborové modelky.

Foukání bublin na dálku se ukázalo být hlavně zenovým cvičením: když zrovna zafouká vítr jinak, než by se hodilo, nedá se prostě nic dělat. Neteři rozhodčí se navíc bubliny líbily, ať letěly kamkoli.

Zdaleka nejdelší byla jogínská soutěž.

Někteří prokázali takovou výdrž a rovnováhu, že Terezka, která u ní měla dozor, mezitím hladce stihla připravit svačinu. A že to nebyla ledajaká Tatranka nebo banán, dokazuje následující fotka: pochutnali jsme si na pravých španělských churros, máčených v rozpuštěné čokoládě. Mňáááááám!

Adamův výraz mluví za vše. Ale oni byli popravdě dost nadšení všichni.

A od čokošky ještě s umazanými tvářemi zpátky k soutěžím.

Večer jsme šli brzy spát, protože v noci konečně vypukla noční hra: na louce kus od tábora polovina z nás plnila roli pašeráků, kteří museli přenášet zboží mezi třemi majáky. Druhá polovina je přitom honila v roli rytířů. Když někoho chytli, zabavili mu všechno, co nesl. V druhém kole jsme se vyměnili. Bylo to napínavé a ve tmě noci mnohem těžší, než se nejdřív zdálo, ale zvládli jsme to. A příště vám zase napíšeme, co jsme dělali v sobotu, když jsme se z toho vyspali.